Depersonalizace   &    Derealizace

                                                                 F A Q

 

           WB01336_1.gif (793 bytes) Úvod     WB01336_1.gif (793 bytes) Popis dle IoP   WB01336_1.gif (793 bytes) Definice a symptomy  WB01336_1.gif (793 bytes) FAQ    WB01336_1.gif (793 bytes) Léčba   WB01336_1.gif (793 bytes) Stories  WB01336_1.gif (793 bytes) Linky


                                                                       Často kladené otázky

Prohlášení:
Přestože značná část obsažených informací byla převzata z publikovaných zdrojů, určitá část je do jisté míry spekulativní, protože byla odvozena z osobních zážitků nebo osobního výkladu příspěvků z různých diskusních fór o depersonalizaci. Na uvedené informace nelze proto spoléhat jako na přesné a nemohou být použity jako lékařský návod , protože jejich autoři nejsou žádným způsobem medicínsky kvalifikováni. Kontaktujte nás prosím, pokud si přejete přidat další nebo opravit uvedené informace.


Co je depersonalizace?

Depersonalizace byla poprvé popsána v r.1872 a pojmenována v r.1898 Ludovicem Dugasem.
Depersonalizace je stav spočívající v pocitech nereálna, odcizení a odpojení od vlastního těla a duševních pochodů, kdy se jedinec cítí 'jako ve snu', nebo 'jako automat'.

Jedinec zažívající depersonalizaci se může cítit jako vnější pozorovatel svých vlastních činností nebo myšlenek - zvuk jeho hlasu nebo jeho tvář v zrcadle se mu mohou zdát cizí.

Postižení často popisují , že si připadají, jakoby měli něco mezi jejich očima a okolním světem - 'záclona', 'závoj', skleněná stěna' nebo jakási 'jemná síť', jsou některé s používaných výrazů.

Někteří lidé považují pocity odtržení od okolního prostředí za součást depersonalizace, ale tyto příznaky jsou obvykle označování jako derealizace. Tyto dvě poruchy se často vyskytují společně.

Málá část postižených je schopna se adaptovat k této poruše a shledává ji jako uklidňující , ovšem většině lidí způsobuje depersonalizace značné utrpení.

Postižení často uvádějí ztrátu emocionálního cítění , někdy dojem že části těla změnily svou velikost nebo pocit, že se pozorují z odstupu (dálky).

Někteří lidé mohou zažívat depersonalizaci v epizodách delšího nebo kratšího trvání (od minut po měsíce) , u jiných může trvat roky bez přestání. Nástup depersonalizace je často náhlý a její ústup obvykle velmi postupný.

Lidé s depersonalizací mají často značné potíže popsat co cítí a čím trpí.

Depersonalizace není psychotický stav - postižený si je vědom, že nic se ve skutečnosti nezměnilo, jenom se to takto jeví - je si vědom, že jde o poruchu ve vnímání reality. Často jsou postižení schopni vést navenek úplně normální život.

Depersonalizace může vyskytovat jako symptom mnoha různých poruch (sekundární depersonalizace). Nyní začíná být široce akceptována jako samostatná porucha se svými vlastními symptomy (primární depersonalizace).

Následující kritéria jsou často považována za nezbytná pro diagnostikování depersonalizace:

1. Pocit že vlastní tělo nebo okolní svět se nějakým způsobem změnily.

2. Nepříjemnost tohoto pocitu.

3. Ztráta empatie (schopnost cítit/soucítit ) k ostatním lidem, , neschopnost
emocionálně reagovat na události kolem.

4. Vyskytuje se pocit pocit nereálna.

5. Postižený si uvědomuje, že jde jen o poruchu vnímání - netrpí bludem ( např. při
pocitu , že se velikost jeho těla změnila , ví že tomu tak ve skutečnosti není)



   Jak popisují postižení depersonalizaci?

Zde je několik popisů od lidí trpících depersonalizací/derealizací:

„ V podstatě to vypadá, jako bych se na všechno díval skrze mlhu. Všechno je utlumeno, kontrast je redukován - jako když jste v jasném slunném dni venku a pak vejdete dovnitř. Na okamžik nevidíte příliš mnoho a pak se to vrací zpět a začínate vidět normálně. S DP to prostě zůstává pořád takto.“

„ Pokud na mně padne DP když jdu domů, okolí a sousedství vypadá cize. Osobně mám rád myšlenku, že můžu vidět naši čtvrt, jako by ji viděl cizí člověk Vidím ji takovou, jaká je. Jakoby všechny psychologické, citové, povědomé vazby odpadly....Jsem dost dobře v přítomné....jiné realitě. Pokud na mně nepřijde úzkost a strach , tak to pro mne je dar....protože jsem umělec. Ale mnoho-, mnohokrát to není dar....je to PEKLO!“

„Je pro mne velmi těžké vidět očima celý 'záběr' , jako třeba krajinu. Vidím ji, ale prostě se to nedostane do mého mozku.“

„Připadá mi, že ve skutečnosti nemám žádné trojrozměrné vidění. Všechno se zdá být ploché. Věci mi připadají jakoby pluly kolem, jakoby nebyly hmotné a mám pocit jako bych se díval skrze závoj.“

„'Emoční' část mého mozku je mrtvá. Mé city jsou divné, cítím se mrtvá. Tam kde jsem dřív cítila starost, necítím nic. Můj manžel je zde, ale jen jako část nábytku. Cítím, že nejsem schopna cítit starost. Všechny mé city jsou otupělé.“

„Ať jsem dělal cokoliv, zdá se to jako hrozně dávno. Pokud jsem dělal něco ráno, zdá se to jakoby před pár týdny. Čas neznamená nic.“


Co je primární / sekundární depersonalizace ? Kterou z nich mám ?

Depersonalizace může být velmi složitou nemocí, často smíšenou s jinými psychickými poruchami a je dobré získat co největší znalosti nejen o depersonalizaci ale i o ostatních poruchách, které mohou způsobit depersonalizaci nebo mohou být naopak příznaky depersonalizace. Významně rostoucí částí depersonalizace může být úzkost nebo úplné zoufalství, které doprovází pocity ztracené kontroly nebo které může jednoduše vyplývat z toho, že člověk neví, co se s ním děje.

O sekundární depersonalizaci hovoříme pokud depersonalizace je symptomem jiné psychické poruchy. Například lidé postižení epilepsií mohou zakoušet sekundární depersonalizaci. Pokud je epilepsie vyléčena, sekundární depersonalizace zmizí.
O primární depersonalizaci hovoříme pokud depersonalizace je hlavní poruchou a všechny ostatní symptomy (jako např. deprese, úzkost atd.) jsou důsledkem depersonalizace. Pokud by depersonalizace ustoupila sama od sebe, tyto symptomy by také ustaly. Je možné léčit tyto ostatní příznaky (např. depresi, strach) přičemž depersonalizace stále přetrvává. Tento typ depersonalizace je mnohem obtížnější léčit protože na rozdíl od ostatních psychických onemocnění neexistuje pro depersonalizaci žádná určitá léčba.
Naštěstí primární depersonalizace je považována za vzácnou.

Protože primární depersonalizace je často zdrojem značného utrpení a psychického stresu, deprese a úzkost (strach) jsou také u postižených velmi obvyklé a tak se stávájí primární a sekundární depersonalizace od sebe těžko rozlišitelnými. Díky tomu je u specialistů často neobvyklé diagnostikovat postižené diagnózou primární depersonalizace a obvykle se soustředí na léčbu ostatních příznaků, které se u postiženého vyskytují předpokládajíce , že depersonalizace je způsobena jimi.
Někdy není nutno, abyste byli příliš znepokojeni tím, že váš psychiatr/neurolog nevěnuje v začátcích příliš mnoho pozornosti vašim depersonalizačním příznakům - některé z nejvíce slibných léků /metod pro léčbu primární depersonalizace jsou léky používané pro léčbu onemocnění jako úzkost a deprese ( které vám budou pravděpodobně předepsány).